Její uplakané oči...slzy jako obrana srdce

1. dubna 2015 v 21:28 | Mellody |  Příběhy
Její uplakané oči… slzy jako obrana srdce…

Jmenuji se Martin je mi 25 let. Chtěl bych Vám povědět příběh, který se stal a je zároveň tím nejlepším co se mi mohlo přihodit…

Pondělí:
Když jsem ji uviděl po prvé seděla v autobuse za řidičem s taškou do školy v klíně. Seděla schoulena nad nějakou, zřejmě, zajímavou knížkou. Občas zvedla oči a vykoukla z okna. Profil měla pohledný a dlouhé černé vlasy. Do očí jsem jí neviděl. Když autobus odbočoval do zatáčky vlasy jí spadly do čela jako nevěstin závoj. Hlavou mi v tu chvíli bloudily tiché myšlenky a já je nestačil chytat. Když jsem se otočil zpět, než jsem vystupoval, ona byla pryč. Zbyla po ní jen nasládlá vůně parfému.
Pracuji v restauraci jako číšník. V malé hospůdce na Smíchovském nádraží. Nerad brzo vstávám, ale pracuji od osmi do tři čtvrtě na tři jen v pátek dělám asi do sedmi, podle toho kolik je lidí. Platí dobře, takže si nemůžu stěžovat. Den jsem trávil v práci jako obvykle. Připadal jsem si jako ve zpomaleném filmu, jak se den nekonečně vlekl.
Konečně jsem se loučil se svými spolupracovníky. Vydal jsem se pomalým krokem na zastávku. Opřel jsem se o boudičku na zastávce a vyhlížel jsem autobus. Když jsem na moment zvedl hlavu, spatřil jsem tu černovlasou dívku. Prošla okolo mě, na moment se naše pohledy střetly, ale ona po chvíli uhnula pohledem. Z jejích očí jsem četl smutek a bolest. Vítr jí pročesával vlasy jako letní slunce pročesává ráno bílé mraky. Oči měla modré, na sobě měla džíny a černý kabát. Postava tak akorát. V autobuse si sedla na místo jako ráno, nasadila si sluchátka a hleděla z okna občas prolétla pohledem po autobuse plném prázdných lidí. Sedl jsem si naproti jejímu sedadlu, abych na ni dobře viděl, ale na další zastávce přistoupili školáci a já na ni už neviděl. Spatřil jsem ji až na konečné, kde jsme vystupovali. Pozoroval jsem jak mizí mezi stromy.
Když jsem dorazil domů, přivítala mě má psí slečna Rori. Je to malý černý voříšek. Táta ani brácha nebyli doma, tak jsem vychutnával odpočinek a klid našeho bytečku.

Úterý:
Ráno jsem vyvenčil Lori a směřoval na zastávku. Už z dálky vidím ty černé vlasy. Dnes je měla v culíku i to jí slušelo odhalovalo to její krk a tváře. Opět se věnovala knize, ale tentokráte mi věnovala pár pohledů. Vystupovala na Andělu jako já, ale šli jsme každý na jinou stranu.
V práci se rozčiloval nějaký chlápek nad barvou našeho piva. Musel jsem mu vysvětlit rozdíl mezi 10 stupňovým a 11 stupňovým pivem. Proč ho pije, když mu nechutná?!

Pátek:
,,Týden utekl jako voda." Říkám si, když se holím v koupelně. Tmavovlásku jsem viděl naposledy v úterý. V práci pořád při starém, chodí tam většinou cizinci. Dnes má prý vykouknout sluníčko, konečně. Blížím se k zastávce a autobus už přijíždí. Tmavovláska nikde. Nastoupím prostředními dveřmi. Najednou zpozoruji, jak autobus dobíhá ona krásná dívka. Přistoupím k řidiči a poprosím ho, jestli by ještě okamžik nepočkal. Divně se na mě podívá, ale nakonec počkal. Sedám si na protější sedadlo. Dívka s těžkým oddechováním vběhne do autobusu:,,Díky moc!" Usměje se a sedá si. ,,Není zač," vrátím jí úsměv. Vytáhne knížku a pozorně se začte. Když vystupujeme věnuje mi ještě krátký úsměv.
Do práce dorazím o pět minutek dřív, takže si stihnu dát ještě kafčo. Dnes mám delší pracovní dobu, ale pak mám volný celý víkend.
Kolem půl osmé dorazím domů a zjistím, že brácha s tátou odjeli pryč. Nechali mi vzkaz, že přijedou v neděli k večeru. To mě naplní neuvěřitelnou energií. Dám si něco k večeři a půjdu se projít s Lori. V půl deváté vyrážím, už není moc teplo, takhle večer. Zapínám bundu až ke krku a sleduji Lori jak dovádí mezi spadaným listím. Jdu za metro na pole tam se Rorinka vyřádí. Stojím na okraji pole a dívám se na kopec. Spatřil jsem postavu zachumlanou do černého kabátu. Když se ohlédne mým směrem zarazí se a po chvíli mizí mezi vysokou trávou. Nevšímám si toho a jdu na opačný konec pole, vkročím do trávy pod kopcem a Rori za mnou. Je legrační jak hopsá v trávě. Najednou slyším vzlykání, vychází od nedalekého stromu…
Obejdu tedy strom a spatřím ji… jak pláče a vlasy jí padají do tváře. Stojí zády opřená o strom a její nekonečně uplakané oči mě uvádějí do rozpaků. Trvá delší chvíli než si mě všimne. Beze slova jí podám kapesník, věnuje mi uplakaný úsměv. Osuší pár slz, ale pláče dál. ,,Jsi v pořádku?" Zeptám se a ona zavrtí hlavou, ale neřekne ani slovo. Položím jí ruku na rameno a zajíkavým hlasem se zeptám, co se stalo. Stále mlčící se na mě podívá a já pochopím, že mi to nemůže říct. ,,Můžu pro tebe něco udělat?" Pohlédne skrz slzy směrem na pole. Jen se usměji a pomalu k ní přistoupím a podám jí klíče, které leží vedle ní. Cítím, jak se chvěje. Vnímám vůni jejích vlasů a parfému. Chvíli jsme tam beze slov stáli. ,,Pojď, doprovodím tě domů." Prolomím najednou nekonečné ticho. Pohlédne na mě a já vidím, jak jí slzy stékají po tvářích přes rty a kapou na zem.
Jdeme směrem k velké silnici. Neříkáme nic. Rori poslušně cupitá za námi. Přecházíme silnici, přesto že jsme na přechodu auta jezdí bezohledně. Vcházíme do vozovky a na tenký ostrůvek. Ona chce vstoupit do druhé části silnice, ale já ji stáhnu zpět a okolo projede auto, aniž by přibrzdilo. Omluvně na mě pohlédne. Usměji se a mrknu. Konečně se usměje, její tvář se leskne slzami. Když přejdeme silnici uvědomím si, že jsem se ani nepředstavil: ,,Promiň, ani neznáš mé jméno. Jmenuji se Martin, ale říkají mi Marvin a tohle je Rori Mrknu směrem k fence. Podávám jí ruku. ,,Já jsem Michala." Má příjemný stisk. Vydáme se pěšinou mezi keři, už je tma a lampy už zažehly svůj neuhasínající plamen. Mezi paneláky spatřím pár známých lidí. Asi u třetího paneláku se zastaví: ,,Tak, tady bydlím." Jen kývnu a dívám se na ni. ,,Kde bydlíš ty, asi nebydlíš daleko viď?" A podívá se na Rori, která se prodírá trávou. ,,Bydlím kousek, vedle hřiště." ,,Aha," řekne zadívá se tím směrem. ,,Už musím jít, už tak je pozdě, díky za doprovod a zase někdy." Nervózně mrkne na hodinky na levé ruce. ,,Tak jo, nemáš zač. Ahoj." A mávnu na pozdrav. I ona zamává a mizí v baráku. ,,Rori, pojď jdeme domů! Už je pozdě." Je asi deset hodin, když dorazím domů. Nemám na nic náladu, takže si lehnu k televizi a přemýšlím, copak se Míše stalo. Je to hezký jméno, říkám si a usínám na gauči….

Sobota:
Vzbudí mě kňučení Rori, je totiž kolem dvanácté hodiny. Rychle na sebe něco hodím a jdu s ní ven. Když se vrátím prohlédnu lednici, co si dám obědu. Jsou tam šunko-fleky, naložím si plný talíř. Vše ve mně mizí jako v bezedném hrnci. Po jídle jsem příjemně unaven a přemýšlím co budu dělat. Mám pár volňásků do kina, ale samotnému se mi nechce. Ještě krátce vyvenčím Rori. ,,Tak pojď obludo." Prohodím mezi dveřmi. Sejdu schody po dvou z druhého patra a projdu okolo hřiště. ,,Ahoj," zdraví mě kdosi. Otočím hlavu a spatřím Míšu. ,,Ahoj." Vykouzlí unavený úsměv, ale i přesto mě to potěší. ,,Tak co, už je to lepší?" ,,Hm." Pokrčí rameny, najednou za ní přiběhne retrývr. ,,Ten je tvůj?" Kývne. ,,Jmenuje se Set," ,,Hezký jméno," procházíme se po parku a naši psíci dovádějí. ,,Míšo?" ,,Ano," ,,Co děláš kolem šestý?" ,,No nevím, proč?" ,,Nechtěla bys jít do kina?" Zaváhá. ,,Dobře…" Věnuji jí krátký pohled do očí, ale ona uhne. ,,Tak se sejdem v šest u metra?" ,,Tak jo." Kývne. Doprovodím jí domů a pak musím dát domů Rori. Musím skočit něco nakoupit a trochu poklidit, když už tu nikdo není.
Kolem čtvrt na šest něco sním a pak se začnu oblékat. Zamykám byt, potkám souseda a ten si něco pod nos zabrblá, snad to měl být pozdrav. Už z dálky vidím Michalu s jejími rozpuštěnými vlasy. Moc jí to sluší. Opět měla černý kabát, džíny a boty na menším podpatku. ,,Ahoj," ,,čauky." Stále má unavený obličej a bylo vidět, že plakala. Asi to nemá jednoduché. ,,Snad ti to aspoň trošku zlepší náladu." ,,Určitě," šibalsky na mě mrkne, když nastupujeme do metra a jedeme na Anděl. Povídáme si o našich zájmech, sourozencích no prostě, aby nestála řeč. Zjistím, že má staršího bráchu Davida a žije s tátou. Než jsme stanuli před kasou, domluvili jsme se, že půjdem na 3:15 zemřeš . I když mi to Michala vymlouvala a s úsměvem říkala, že se bude bát. Jen jsem se usmál a dodal jsem: ,,Jdeš tam přece se mnou ne? Tak to se není čeho bát…" Přistihl jsem se, jak s ní flirtuji, bylo mi to příjemné.
V kině se párkrát sklonila a zakryla si oči a já jsem se tomu jen smál. Občas na mě pohlédla, jako by chtěla něco říct, ale pak se zase otočila zpět. Aspoň na chvíli jí zmizel pláč a smutek z očí… když jsme vyšli z kina usmívala se. ,,Zajdem ještě na kafčo?" Pohlédla na mě, chvíli váhala, ale pak přikývla. Sedli jsme si do kavárny a za chviličku přiklusal číšník a ptal se co si dáme. ,,Já si dám presso," řekl jsem ,,A vaše slečna?" ,,Čokoládu prosím," odvětila. Číšník si vše zapsal a odběhl pryč. ,,Nakonec to byl docela zajímavej film…" Řekla a pohrávala si ze solničkou. Díval jsem se na její tvář. Měla dlouhé řasy a oči zvýrazněné černou tužkou, rty měla plné a určitě by stálo za to se jich dotknout. ,,Tak… tady to je." Položí přede mě číšník hrnek s kafem. ,,Děkuji," i Michala poděkuje a usměje se na něj. ,,Chtěla bych ti poděkovat Marvine…" ,,Za co?" ,,Za to, že jsi mi…" Spatřím neklid v její tváři. Na půl smutně a na půl nechápavě dokončím větu: ,,Pomohl…?" sklopí oči ,,Ano," ,,Ale…" mávnu rukou. ,,Nic jsem neudělal," ,,Ale jo, dík." Za míchala čokoládu, nasypala do ní cukr a znovu ji zamíchala. Otřela lžičku o okraj hrnečku a podívá se na mě. ,,Mám teď hodně špatné dny." Pochopil jsem, že mi více neřekne.
A tak jsem raději přehodil strunu. ,,Všiml jsem si, že je u nás pouť." ,,Taky jsem okolo ní jela," Usrkla čokolády, já vyndal lžičku z kafe a položil ji na talířek jako ona. Povídali jsme si snad tři hodiny! Bylo mi fajn.
Domů jsem dorazil po jedenácté. Na druhý den jsme se domluvili, že společně navštívíme pouť. Když jsme se loučili, krátce se dotkla mé ruky. Došel jsem s Rori, dal jsem si horkou koupel a ulehl k televizi, u které jsem samozřejmě usnul na gauči.

Neděle:
,,Já už vstávám Rori!" Vzdávám se a vyhrabu se z pelechu, když mě už po třetí budí olizováním obličeje. Vyčistím si zuby, oholím se, vyvenčím Rori a usmolím si něco k obědu…
U kolotoče se mrknu, jak jsem na tom finančně. ,,Ahoj," vyruší mě kdosi. ,,Čau," odpovím, když si uvědomím kdo to je. byl to kamarád ze školy Dave. ,,Tak co Marvine, jak žiješ?" ,,Ale jo jde to." ,,Kam jdeš?" ,,No s jednou slečnou na tu mini pouť." Pohodím hlavou tím směrem. Protočí se mu panenky: ,,Tak to já raděj jdu." Usměje se a Mávne na pozdrav. ,,Čau Dave," oplatím pozdrav. ,,Ahoj," zdraví mně Michala. ,,Co ti chtěl můj brácha?" ,,Ahoj, to je tvůj brácha?" ,,Jo!" Nechápavě na ní hledím. Že má mladší sestru jsem věděl, ale že to je Michala jsem netušil. ,,Jak jsi se vyspala?" Zeptám se abych se uvedl do rovnováhy ze zjištěných novinek. ,,No, nic moc," Zamručí.,,V kolik jsi šla spát?" ,,Chvíli jsem ještě byla na ICQ." ,,Ty máš ICQ?!" ,,No jasně, většinou u něj sedím večer." ,,Dáš mi tvoje číslo?" Ptám se s nadějí v hlase, když přecházíme silnici. ,,No tak jo…" Dala mi číslo a povídáme si o škole a kamarádech…
Na pouti jsou dvě maringotky se střelnicemi a pár atrakcemi. Samozřejmě stánek s popcornem a cukrovou vatou. Oba dva jsme vyzkoušeli střelnici já se trefil dvakrát a Míša jednou. Podám jí i ty květiny co jsem vystřelil já a políbím ji na ruku jako ze starého filmu. Trošku zčervená a sklopí zrak. Vyblbneme se i na kolotočích a zakončíme to cukrovou vatou, protože popcorn Míša nemá ráda. Cestou domu se bláznivě smějeme jednomu příběhu co mi vyprávěla. Konečně je v lepší náladě. Loučíme se krátce po osmé.
Doma zasednu k notebooku. Přidám Míšu do adresáře.

AHOJ MíŠO, TAK UŽ JSEM DOMA A ODPOČÍVÁM TÁTA S BRÁCHOU UŽ JSOU TAKY DOMA TAKŽE JE TU PLNO. CO TY?

NO JÁ PRÁVĚ JÍM, MĚLA JSEM FAKT VELKEJ HLAD:), CHYSTÁM SI DO ŠKOLY, VŮBEC SE MI TAM NECHCE. A NECHCE SE MI BRZO VSTÁVAT.

NO TO MĚ TAKY NE! NEMÁM RÁD RANNÍ VSTÁVÁ NÍ.

JO TO JÁ TAKY NE, UVIDÍME SE ZÍTRA RÁNO V BUSE?

NO JASNĚ… POKUD NEZASPÍM HH… =)

TAK ZATÍM DOBROU NOC A PĚKNÉ SNY..

DOBROU! =)

Vypnul jsem notebook a šel jsem se umýt.
V posteli jsem ještě chvíli přemýšlel o Michale, když jsme courali po pouti, chytla mě za ruku a táhla mě k horské dráze a bláznivě se při tom culila. Vypadala konečně na chvíli šťastně, je to fajn holka.

Pondělí:
Ráno jsme se s Míšou potkali na zastávce a povídali jsme si o pouti a jaké atrakce nám tu chybí. I v autobuse jsme klábosili o všem možném, nakonec jsme se dostali ke vtipům. Moc jsme se nasmáli. Na Andělu jsme se rozloučili letmým polibkem na tvář z každé strany a každý jsme pádili jiným směrem.
V práci to dnes utíkalo ani jsem se nestihl rozkoukat a už jsem měl jít domů. To bylo asi tím, že bylo co dělat. Tak jsem se převlékl a loudal jsem se na zastávku, když jsem potkal Míšu, objala mě a vlepila mi pusu na obě tváře. Hezky se usmála a řekla mi, že se na mě těšila.
V autobuse jsme si vyprávěli zážitky z předchozích sedmi hodin. ,,Jdeš dnes večer se Setem?" ,,Jo jdu, mohla bych jít na pole." ,,Můžem jít venčit spolu jestli chceš." ,,No proč ne," usměje se a dotkne se mého lokte. ,,Zítra mám od devíti, ale zase mám do půl čtvrté a ve středu a ve čtvrtek taky." To mě mrzí. Pomyslím si. Hledím na ni. Loučíme se na kolotoči a já slíbím, že se kolem šestý stavím.
Najím se, pomůžu bráchovi s úkolem z matiky, přečtu pár stránek z knížky kterou mám rozečtenou. Na chvíli jsem usnul a brácha mě vzbudil v půl šestý. Hodil jsem něco na sebe a pomalu se blížím k jejímu baráku. Už na mě čeká u vchodu. Přinesla mi jablko ,,Díky," poděkuju a s chutí se do něj zakousnu. Když vyvenčíme naše chlupaté přátele loučíme se a domluvíme se, že se uvidíme v pátek ráno. ,,Tak ahoj," řeknu a mávám na pozdrav. ,,Ahoj, bylo mi fajn." Mává… pošlu jí vzdušnou pusu a ona ji chytí a schová do kapsy…

Úterý, Středa a Čtvrtek:
Tyhle tři dny utekly jako voda. Moc jsem se těšil na pátek.
Pátek:
Ráno na mě Michala mává už z dálky. V autobuse sedíme oba dva vzadu a podezřele mlčíme. ,,Co děláš dnes večer?" Ptá se a dotkne se hřbetu mojí ruky. Jsem tak překvapen, že nejsem chvíli schopen slova. ,,Nevím proč?" ,,Nechceš se jít projít?" ,,No jasně," kývnu hlavou a sleduji její vlasy, které jí právě spadly do čela, jelikož jsem vjeli do zatáčky. Hledíme na sebe… odhrnu jí vlasy z čela a políbím ji pokládám ruku na její krk, ale ona znejistí. Odtáhne své rty od mých. ,,Promiň," omluví se. Nepochybuji, že se jí to líbilo. ,,Ne ty promiň." Odmlčím se. Cesta ubíhala tak pomalu, oba dva jsme byli nervózní. ,,Tak ahoj, pěkný den. Sejdeme se v osm hodin na kolotoči." Jen kývne a mává mi na pozdrav.
Celý den myslím na Míšu a nemůžu se soustředit.
Když dorazím domů vrhnu se obléhat ledničku a následně upaluji do sprchy. Táta s bráchou jsou zase pryč.
V osm už přešlapuji nervózně u kolotoče. ,,Ahoj," vítá mě Míša a vidím zase ty její smutné oči, jdeme za metro a naši psíci dovádějí. ,,Musím ti něco říct," promluví znenadání. ,,Já taky," zní má odpověď. Několik minut mlčíme. Otočí hlavu mým směrem. Chvíli na mě hledí a pak se rozpovídá tichým hlasem: ,,Je to asi dva týdny co se to stalo." Kývnu a pozoruji jak se jí lesknou oči. ,,Byla jsem ve škole a najednou mi táta volal ať přijdu domů, že s učitelkou to domluví." V očích jsem viděl její zrcadlící se bolest. ,,Jela jsem domů a přemýšlela co mi asi chce říct." Začaly jí téci slzy. Posadila se na kamennou zídku a sklonila hlavu, slzy jí stále tekly. ,,Přišla jsem domů a zdravím: ahoj mami ahoj tati. Usmívala jsem se, ale odpověděl jen táta. Ptala jsem se, jestli mamka šla nakoupit. Táta zavrtěl hlavou a začal plakat. Co je tati, ptám se a položím mu ruku na rameno. Chvíli mlčel a pak se na mně podíval a řekl… mamka už nepřijde, měla srdeční embolii a … hlas mu klesl a zmizel kamsi… Zemřela. Utekla jsem do pokoje a tam jsem se zhroutila. Táta ke mně vztáhl ruce, ale nezmohl se na nic. Oblékla jsem si kabát a utekla jsem ven, na kopec. Viděl jsi mě a pak jsi mě našel ty…" Hlas se jí zlomil a ona začala vzlykat. Vzal jsem jí do náruče a šeptal jí: ,,No tak spolu to zvládneme uvidíš." Pohladím ji rukou po vlasech a tisknu ji k sobě pevněji. I ona se ke mně tiskne silněji. Cítím jak její smutek prochází skrze mě. Když se naše těla od sebe vzdálí hledím jí do tváře. Uvidím ty její nekonečně uplakané oči. Vezmu její tvář do dlaní a utírám slzy, zavře oči a vychutnává si každý můj dotek. Pomalu přiložím mé rty k těm jejím a dlouze jí políbím. Když odpoutám své rty hledí na mě a já na ni, slzy jí stále tečou a kapou na kamennou zídku. Chci něco říct, ale nestihnu to, protože mě začne líbat. Cítím horkost jejích rtů, cítím jak si hraje. Obejme mě. A já jí šeptám: ,,Míšo, princezno moje. Zamiloval jsem se do tebe. Chci ti být oporou, chci tě ochránit před zlem tohoto světa… chceš abych ti byl tak blízko?" Ona zavře oči a promluví ubrečeným hlasem: ,,Ale ty už mi blízko jsi…!"

Takhle začala naše láska. Chránil jsem ji a nedal jsem na ni dopustit a o lži nebo podvodu nebyla řeč. Na to nepomyslel ani jeden z nás. Určili jsem si pravidla. Byl to neuvěřitelně volný a svobodný vztah a přitom jsme byli ,,spoutáni" naší láskou. Já se naučil něco od ní a ona naopak ode mě. Miloval jsem ji, tak jako nikoho, dávala mi neskutečný pocit energie a života a i když jsem byl o čtyři roky starší cítil jsem se mladý…

O měsíc později:
Občas jsme jen tak leželi a mazlili se, bylo to nádherné. Slyšet její vzdechy a cítit její chvějící se tělo, líbat její hebkou kůži, která byla rozpálená jako písek na pláži. Slyšet její zrychlený dech mi připadalo jako ten nejnádhernější šepot. Když mi šeptala ,,Miluji tě," byl bych pro ni schopen udělat cokoli. Měli jsme občasné problémy. Často plakala kvůli své mamince. Vždycky jsem to na ní poznal i když to zapřela. Časem jsme to vyléčili… a teď už je to lepší nepláče a má tolik síly…

Pátek:
Táta odjíždí k babičce a brácha spí u své přítelkyně nabídl jsem Mišce aby u mě spala. S radostí přijala a v šest hodin prý přijde.
Šestá hodina se blížila, v šest slyším zvonek a Rori se žene ke dveřím. ,,Ahoj Lásko," ,,Ahoj Broučku," Zdraví mě a vrhá se mi kolem krku. Líbám ji… a ona mi zasype tvář lehkými polibky.
Sedíme u televize a díváme se na Pretty woman. Po chvíli zjistím, že usnula. Je tak sladká, když spí. Probudila se asi ve čtvrt na osm. Dali jsme si večeři, než Míša dojedla rozložil jsem gauč a rozestlal. Vzal jsem dva ručníky a šel se mrknout do sprchy. Míša uklidila věci ze stolu. ,,Chceš jít první? Já se umyju až po tobě," Zeptám se galantně. kývne a vezme si noční košili. Dívám se na televizi, pak se ale zvednu a vezmu trenýrky a jdu do koupelny. Přes plastové dveře sprchy vidím jak se Míša mydlí. Svléknu se, otevřu dveře a vlezu za ní. Rukama se dotknu její tváře. A políbím ji, ruce mi kloužou po jejím těle. Má nádherné tělo. Zalapá po dechu. Kývne, chce abych se jí dotýkal. Hladím jí po celém těle a zasypávám ho polibky. I ona mi mé něžnosti oplácí…
Když vylezeme ze sprchy. Míša se zabalí do ručníku, má jen ten ručník a nic jiného, mokré vlasy jí spadají na ramena. Nádherně voní. Sednu si na gauč a upravím matrace. Vstal jsem a protáhl jsem se. Míša mě sledovala a pak se zvedla a položila mi ruce kolem krku a políbila mě. Chtěl jsem jí cosi říci, ale došla mi slova jak moc jsem po ní opět zatoužil. Vzal jsem ji do náruče a položil ji na gauč. Milovali jsme se tak jako s nikým na světě. Držel jsem jí v náručí protkaném mými vášnivými polibky. Byla tak něžná a roztomilá… a já ji chtěl být co nejblíž. Když jsem dospěl k vyvrcholení tomu nádhernému pocitu rozkoše a návalu energie, opětovného pocitu odcházení a přicházení… Myslel jsem na její nekonečně uplakané oči, vlasy vlající ve větru, jak jsem ji viděl poprvé, náš první polibek… bylo mi tak nádherně. Když jsem spatřil jak se její tělo zmítá a ona se tak trošku bránila připadala mi tak nevinná. Bál jsem se abych jí neublížil. Náhle vykřikla a prsty se mi zaryla do zad. Nebolelo to jen jsem náhle cítil její prsty silněji. Stáhla se v křeči a když se uvolnila, pochopil jsem, že dosáhla vrcholu. Ještě dlouho jsme vedle sebe leželi. Dokonce i ticho se zdálo být šepotem… Bylo mezi námi cosi magického, tu noc jsme se milovali ještě několikrát.

Volné chvíle jsme trávili spolu, do ničeho jsme se nenutili. Zkrátka jsme si užívali jeden druhého.

Ale jednou se stalo něco, co vyděsilo mě i Michaly otce a bráchu.

Čtvrtek:
Ráno jsem jel do práce, večer jsme se měli sejít s Míšou. Měla dnes volno. Najednou mi zvonil telefon a já ho zvedl: ,,Prosím?" ,,Ahoj Marvine…" Byl to Michaly táta ,,Ahoj," ,,Nemáš teď moc práce?" Slyšel jsem nejistotu v jeho hlase. ,,Nene, mám teď přestávku, proč, stalo se něco?" ,,No… Míša se po tobě ptala." Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl jedenácté. Mlčel jsem. ,,Jsem v nemocnici, prosím přijeď jestli můžeš, po telefonu ti to nechci vysvětlovat." ,,Dobře za chvíli jsem tam." Oba jsme zavěsili. Naskočila mi husí kůže. Když mi došlo, kam vlastně jedu.
Okamžitě jsem běžel za šéfem, jestli by mě dnes nemohl omluvit z práce, že má přítelkyně je v nemocnici. Překvapivě mi vyšel vstříc. Asi pět minut jsem mu děkoval a pak už jsem pádil do Motola.
Před nemocnicí seděl Michaly otec a já spatřil slzy v jeho tváři. Položil jsem mu ruku na rameno a on mi pokynul, abych si sedl. ,,Co se stalo?" Ptám se a modlím se aby byla Míša v pořádku. ,,Miška…" Chvíli mlčel. ,,Má otřes mozku, zlomenou ruku, modřiny po těle a v obličeji…" Opět mu vyhrkly slzy. ,,Rozseknutý ret, podlitinu na levé tváři a modřinu okolo oka." Otevřel jsem pusu, a zalapal po dechu. Nenechal mě nic říci. ,,Je v bezvědomí na jednotce intenzivní péče, mají podezření na vnitřní krvácení." ,,Srazilo jí auto?" ,,Ne," ,,Co se tedy stalo?" ,,Její bývalý přítel jí napadl a shodil ze schodů." ,,Cože?" Zaťal jsem pěst, ve výhružném gestu, ale on mě za ni chytil: ,,Hlavně žádné hlouposti, nech to na policii. Hlavou mi běžel ten hrůzný scénář.
Tohle jsem vyslechl od staré sousedky, která šla s košem." ,,A proč něco neudělala?!" ,,Volala policii, je to stará paní." Povolil jsem pěst. ,,Chci jít za ní!" Oba jsme beze slova vstali a šli jsme chodbami a mě to připadalo jako věčnost. Když jsem na ni hleděl přes sklo, připadalo mi to vše jako zlý sen.
Přišel za mnou doktor v bílém plášti. ,,Je stabilizována, párkrát se probrala. Vnitřní krvácení nemá. ,,Vy jste její přítel." Otočí se na mě a soucitně se usměje. ,,Ano," ,,Ptala se po vás." Otočil jsem se zpět ke skleněnému výklenku. ,,Smím jít za ní?" Doktor otevřel dveře, ale sám zůstal u výklenku. Sedl jsem si k ní na židli a chytil ji za ruku. Sklonil jsem hlavu a zadržoval slzy. Snažil jsem se zhluboka nadechovat a vydechovat.
Když ucítím stisk její ruky. proberu se z polospánku. Pohladím ji po zdravé tváři… ,,Marvine…?" ,,Ano?" ,,Já umírám?" Začaly jí téci slzy. ,,Bojím se, bolí to." ,,Já vím, jsem tady s tebou, to bude dobrý." Pohlédl jsem směrem k výklenku, kde stála sestra, která vcházela dovnitř. ,,Jsi silná Lásko, ty to zvládneš, neopustím tě. Nikdy!" Konečně se skrze slzy usměje. ,,Neplač, budeš mít teplotu." Přišel doktor. ,,Tak už jděte musí odpočívat." A nahlédne do karty a pokyne na sestřičku. ,,Přijdu zítra miláčku ano? Miluji tě." Kývla a hleděla za mnou.
Na chodbě jsem spatřil jak Dave (Michaly bratr) se složenýma rukama v klíně sedí a hledí do stropu. Přišel jsem blíž, když mě uviděl zvedl se a objal mě. ,,Jak jsi na tom chlape?" Zeptám se. ,,Já toho jejího bejvalýho zabiju." procedil mezi zuby naštvaně a bezmocně zároveň. Neřekl jsem nic a vzpomněl jsem si na jejich otce.
Když jsem šel domů přemýšlel jsem. Nevnímal jsem okolí. Vzpomněl jsem si, jak o něm vyprávěla. Hrozně ji hlídal a nutil, aby byla pořád s ním. Ona chtěla chodit s kamarádkama po obchodech a na kafe.... A tohle dělal i když byli přátelé, jen si to neuvědomovala. Ona to trpěla. Po rozchodu ji psychicky vydíral a ona nevěděla co dělat. Teď ho párkrát potkala a on ji pozdravil a vyprávěl jak má skvělou přítelkyni a že je šťastný. Miška z toho měla upřímnou radost a myslela si, že je v pohodě. Pořád si dávala za vinu jejich rozchod, protože to ukončila ona. Měla pocit, že mu moc ublížila. S těmito myšlenkami jsem usínal.

O tři dny později
Neděle:
Když jsem za ní přišel seděla na posteli a smála se. Byly za ní její kamarádky. Byla tam i její nejlepší kamarádka Kristýna, kterou znám snad od první chvíle co jsem pro Míšu přišel před školu. Je to fakt super holka. Zrovna odcházely. ,,Ahoj lásko," Podávám jí růžovou růžičku a čokoládu. Vtiskl jsem jí polibek na rty. ,,Jak jsi se měla?" ,,Šlo to, včera tady byla policie a dnes ho chytli." Pohladil jsem ji po jejích černých vlasech. ,,Co chtěli?" ,,Abych jim řekla jak se to stalo." Kývl jsem. ,,Sepsali se mnou protokol." Lehla si. ,,Ukaž mi oči…" Řekl jsem, otočila se hlavou na jinou stranu abych neviděl slzy. ,,Nebreč zlato," Utíral jsem jí slzy. Po chvíli přestala plakat a ukazovala mi co dostala od Kristý. Přišel její bráška a Miška se konečně usmála. Dave jí přinesl plyšáka. ,,Děkuju, co doma zvládáte to beze mě?" ,,Jasně, ale s tebou je to lepší, už se těšíme až přijdeš domů." ,,Jdu pro kafe, chcete něco?" Zvedl jsem se. ,,Já si dám taky jedno." Řekl Dave. Vyšel jsem z pokoje a zamířil za doktorem. Zaklepal jsem a doktor mě pozval dál. ,,Dobrý den," ,,Dobrý den," pozdravil mě a vstal od stolu. ,,Vy jdete asi kvůli slečně Michale že?" ,,Ano," ,,Otřes mozku už je lepší akorát ty modřiny a otlučeniny. Je to silné děvče. Když tu byla policie ukazovali jí fotografie toho násilníka. Plakala, je to pro ní hodně stresu." ,,Já vím, nechci se jí ptát jak to bylo." Doktor kývl a jako by nic přistoupil ke svému stolu a podal mi papír. ,,Ale nevím o tom jasné?" A udělal ve vzduchu neurčité gesto. ,,Děkuji a ještě něco, kdy půjde domů?" ,,Do konce týdne by mohla být doma na domácí léčbu." ,,Děkuji," ,,Nemáte zač, ale zítra mi ten dokument vraťte." ,,Jistě," Byla to kopie Michaly výpovědi. Schoval jsem to a šel pro kafe. ,,Tak tady to je." Podávám Davemu kafe. ,,Dík," společně jsme kafe dopili, rozloučili jsme se a já slíbil, že přijdu i zítra.
Dorazil jsem domů a začetl se do výpovědi.



Výpověď ze dne: 1. října 2005, V Praze
Jméno: Michala Kotrová
Sepsal: Pavel Malý




Dotázaná odpověděla:
,,Ráno jsem normálně vstávala, umyla se a vyvenčila psa. Vzala jsem si tašku do školy zamkla jsem byt a přivolala výtah. Když jsem vylezla z výtahu v přízemí stál tam Petr. Pozdravil a usmál se na mě. Zeptal se mě jak se mám. Usmála jsem se a řekla, že dobře. Obešla jsem ho a vycházela jsem ze dveří, chytl mě za rameno a otočil si mě k sobě. Řekla jsem mu, že to bolí, ale nepustil mě. Vysmekla jsem se mu, chytil mě za ruku. Nechtěl mě pustit. Dal mi facku, přitiskl mě na zeď a ptal se mě proč jsem ho opustila. Řekla jsem, že mi nedával svobodu a omezoval mě. Uhodil mě a já se praštila do hlavy o hydrant na stěně. Chtěl abych ho políbila, nechtěla jsem a tak mě chytil za krk a začal mě líbat. Nechtěla jsem. Odstrkovala jsem ho. Ptala jsem se proč to dělá, dal mi znovu facku. Začala jsem brečet, držel mě tak silně. Vzal mě za ruce a začal na mě křičet. Strkal do mě a já jsem najednou upadla, zvedla jsem se, ale on do mě strčil znovu."
Dotazovaná uvedla, že si nic jiného nepamatuje, probudila se až v nemocnici.











(Vlastnoruční podpis)
_______________




Po týdnu
Neděle:
Míša už je doma, do školy ještě nechodí, ale chodí už ven, hodně odpočívá. Ruku v sádře má pomalovanou obrázky od spolužaček. Modřiny jí zmizely, ret a tvář už má skoro zahojeny a my žijeme jako dřív… Po čase mi sama řekla, co se jí přihodilo, bylo to úplně jiné, než jsem četl na papíře. Cítil jsem její bolest, tu bezmoc. Vlastně se jí ani nedivím. Teď už jsme spolu dva roky…Ona se stala, důležitou součástí mého života. Rád vidím její úsměv na tváři. Její štěstí je pro mě vším. I když občas na ní vidím některá stará trápení.


Tak, tohle byl můj příběh… Snad Vám něco dal, mě naučil milovat a zažívat lásku s někým, kdo opravdu stojí za to. Snad každý z Vás objeví toho/tu pravého/vou. Ale každému podle zásluh. S Míšou plánujeme budoucnost, i když bychom to dělat neměli. Baví nás to, protože víme, že spolu budeme dlouho. Já miluji ji a ona zase mě… v našem vztahu panuje naprostá volnost, nespoutanost, důvěra, tolerance a pochopení… co víc si můžeme přát?


29.11. 2005, 17:56
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama