Září 2011

Puzzle

6. září 2011 v 18:44 | Mellody |  Básničky

Tak jako kniha nedopsaná si připadám.

Do bezmoci a smutku upadám.

A jako puzzle nedoskládané,

mi najedou připadá všechno marné.


Sedím tiše ve tmě a umírám,

sama před sebou utíkám.

Sním o tobě, ale vím, že to smysl nemá.

Nemůžu nic říct, jsem jako němá.


Roztrhl jsi mě jako šňůrku korálků malé dítě.

Už nikdy nebude žádné příště.

Nenávidím tvoje rty a přitom bez nich nemůžu být.

Mávám ti na pozdrav, ale ty už musíš jít.


Zdál se mi sen, ale pak jsem se probudila a všechno svůj smysl ztratilo.

Bolí to a ne málo.

Barvy se díky slzám rozmazaly,

mé oči na cestu neviděly.


Klopýtala jsem tmou a hledala tvou tvář,

Ale zůstala po tobě jen slabá zář.

Ty jsi se otočil zády a nechal mě tam.

A já sama sebe se ptám.


Proč jsi mě tam samotnou nechal?

A mít rád mě přestal?

Padla jsem na kolena a křičela, že ráda tě mám.

Ať vrátíš se za mnou tam.


Ale ty už jsi má slova neslyšel,

protože jsi dávno odešel.

Nechtěl jsi je slyšet a nevěřils.

Do srdce jsi mě udeřil.


Srdce se mi sevřelo a já plakala do tmy.

Vždyť ty a já jsme my.

Můj svět ztratil smysl

a vzduch okolo najedou zkysl.


Zdálo se, že jsou to chvíle kouzelné,

ale bohužel ne.

Jak rychle jsi vstoupil do mého života, tak jsi zase odešel,

ale tohle všechno jsi nevěděl.


Pohladil jsi mé vlasy, vzal jsi mě za ruku a líbal mě párkrát

a teď mi tvé rty nedají spát.

Proč to tak bolí a proč nemůžu se smát?

Nemůžu už ani plakat.


Tak řekni slunci, ať zase nezapadá,

protože mě už nenapadá,

co říct a s tím praštit.

Nechápu proč, musela jsem to zažít.


Řekni také hvězdám o té bolesti,

snad se mi taky poštěstí.

Spatřit měsíc bez slz na tvářích.

Mít rád přece není hřích…

6.9.2011, 18:40