Listopad 2010

V tohle věřím

3. listopadu 2010 v 9:22 | Mončinka |  Básničky
V tohle věřím....

Pohled  na tvůj smích a úsměv.
Není to jen záchvěv
Tvé řasy, oči, ruce a ta touha.
Stačí polibek a ta chvíle pouhá.
Jako kdybych to už dávno věděla,
že tohle už jsem cítila.
A nechci nic jiného
než tě vidět nervózního,
když mě vážně svlékáš a ne jen očima,
protože takhle to všechno začíná.
Rty o chutnala jsem jen jedinkrát.
Nemohu to tak ponechat.
Chci cítit i tvůj pocit,
že máš chuť to začít.
A tak mě to zkusit nech
než odjedeš na druhý břeh.
Cítím tvůj dotek na mé šíji
a já z toho šílím.
Vnímám to teplo a tvůj dech,
když mi rukou sjíždíš po zádech.
Já stoupám výš a výš.
A vím, že to taky cítíš.
Mé rty a vlasy se k tobě natahují,
vždy když je tvé prsty očarují.
A jen k tobě to tajemství směřují
a potichu sledují.
Jestli taky toužíš
nesnít jen, že v náručí mě držíš.
Já doufám, že neslyšíš
můj dech a myšlenky vždy když se přiblížíš.
Vždy když se začteš do té knihy
já cítím přívaly něhy.
A až zavřeš knihu a světlo zhasne
a že dočetl jsi bude jasné.
Já budu toužit zřejmě,
aby jsi přečetl i mě...

(2.11. 2010, 12:21)

Kniha

2. listopadu 2010 v 21:09 | Mončinka |  Příběhy
Kniha

Otevíráš ji a listuješ než najdeš stránku, kde jsi skončil.
Já tajím dech abych neprozdradila na co myslím.
Na ty dvě vrásky u obočí, když se soustředíš na děj.
Na to jak nevnímáš, když promluvím.
A jak po několika kapitolách zavřeš knihu a jdeš se protáhnout.
Jak držíš knihu ve svých dlaních, jako bys ji miloval.
Nerozumím té magii, ale sama se na tu svou knihu nemohu soustředit.
Než zvedneš hlavu od knihy, zamyslím se a vymyslím několik vtipných vět, aby jsi se konečně usmál, tak jak to mám nejraději.
A když konečně zvedneš oči, přejedou mě jak rentgen a zmizí někde v dáli. 
A já se začnu pomalu bát, že snad objevíš nějakou mou myšlenku.
I když vím, že ne... dokud neseberu odvahu dotknout se tě jinak než když mi vracíš mou knihu...
Na to se nedá zapomenout....
(2.11. 2010, 13:57)