Srpen 2010

Jsem motýlem

21. srpna 2010 v 21:36 | Mončinka |  Básničky
Jsem motýlem
Zdál se mi sen, byla jsem motýl.
Byla jsem tam já jen, barvu křídel měla jsem jak safír.
Slunce svítilo nad polem.
A já létala kolem.
Jednoho krásného slunečného dne.
Letím v poledne na svou oblíbenou kytičku.
Sedím a vychutnávám si letní větřík na chviličku.
Když v dálce uvidím motýlka.
Barvy nebesky modré.
Stačí jenom chvilinka.
Než doletí blíž a usedne naproti mně.
Nestačím ani vydechnout.
Jeho nádherný hlas nelze přeslechnout.
Promluvil tak tiše, že by to sotva někdo slyšel.
Cítila jsem, jak srdce mé dýše a jen slabý hlásek z mého hrdla vyšel.
Řekl mi, že jsem krásná.
Chtěla jsem mu říct toté,ž ale nebyla jsem schopna.
Tykadlem mě pohladil po mém.
Zamotala se mi hlava: ,,Ach kde to jsem".
Dýchl na mě svým sladkým dechem.
Zdál se tak omamným.
Opět promluvil tak tiše.
Divím se, že to bylo slyšet.
Přiblížil se a opět mi dýchl do tváře.
Zavírám oči a cítím sluneční záře.
Otevřu oči a jsem člověk.
Na nebi ani mráček.
Vedle mne leží muž a hladí mi zátylek.
Do ucha mi šeptá, že jsem jeho krásný motýlek.
10.7. 2010, 5:10

To byl můj život

7. srpna 2010 v 19:59 | Mončinka |  Příběhy
To byl můj život…
Byla jednou jedna žena a ta se zamilovala do muže. On se zamiloval do ní… byla to láska. Překonala snad všechno. Spolu byli šťastni. Doplňovali jeden druhého a nemohli bez sebe žít. Dělali pro sebe první poslední. Svěřovali si tajemství. Žili spolu šťastně.
Ale jednoho dne se stalo něco zvláštního. Najednou se začali hádat, nerozuměli si a už toho neměli tolik společného. Několik měsíců žili od sebe. Ona ho stále milovala, ale on nevěděl zda ji ještě miluje a zda s ní chce žít… jenže jí
ta nejistota tížila a nevěděla kam patří. Nechtěla čekat, ale nechtěla ztratit někoho koho miluje…stále váhala, utápěla se v slzách,
nemohla spát, cítila se rozpolcená… toužila dostat radu. Jenže na tohle neexistuje žádná rada…
Nejím, nespím, pláču. Trpím, toužím, umírám. Vzdávám to, protože nevím jak dál. Ztratila jsem ho a vypadá to, že navždy. Jsem jak květina bez vody. Jak raněný, co touží, aby ukončili jeho trápení. Jako včelka, co ztratila cestu ke svému úlu. Nechápu život, protože
jestli tohle je život… tak takový nechci! Je to neustálé trápení, bolest, zrada, lež, podvod a nekončící závist. Kde je ta druhá strana? Kde je láska, štěstí, pochopení… ?
Kdy mě už konečně přestane trápit? Proč mi konečně neřekne pravdu a neodejde i se vzpomínkami. Kdyby řekl sbohem už tě nemiluji…. Ulehčil by sobě i mě… pár dní bych probrečela, pár měsíců truchlila a pak by se to dalo snad popořádku…ale takhle?? Já už takhle nemůžu žít… nechci… Raději umřít než se takhle trápit. Prostě to bolí a já už to nemůžu unést… tak už to do háje ukonči… prosím!
7.8. 2010, 19:57