,,Žibus 2. část"

12. listopadu 2006 v 22:05 | Heart Queen |  Příběhy
Crrr, Crrr. Ticho! mlč, ještě pět minutek.-hm tak ne. Vstávám a jdu si udělat čaj, snídani a svačinu do školy. Snídám pomalu… Dopotácím se do koupelny, samozřejmě se leknu, ale protože mám zalepené oči tak to není zas tak tragické. Když se konečně proberu a uklízím svačinu do tašky, podléhám pokušení lehnout si do vyhřátého pelíšku. Jenže se včas vzchopím a radši si vyberu něco na sebe. Tak tohle ne, jdu s Michalem nemůžu mu udělat ostudu. Je leden a i když svítí sluníčko pořád je ještě zima. Vytáhnu džínovou sukni a barevné triko objevím i punčocháče. Zamykám byt, zapínám kabát a uklidím klíče do postraní kapsy batohu. Na zastávce metra jsem přesně a dokonce mám i noviny Metro. Zpozoruji i pár obdivných pohledů od docela pěkných kluků. Samozřejmě mi to zvedne sebevědomí, ale hlídám si nosánek aby nesměřoval příliš vysoko a pozorněji se začtu do novin. Vidím fotografii Michala Malátného a čtu si článek: …dnes podle deníku metro dorazil Michal Malátný se svou kapelou do Prahy, aby načerpali inspiraci pro své nové album, které mají v plánu… Vytřeštím oči a znovu se podívám na datum, jestli jsem se nespletla. Podle všeho teda ne. Na Andělu vystupuji den co den a setkávám se ze svými přáteli. Na místě srazu nikdo nebyl, raději se nezastavuji a kráčím rovnou do školy. První hodinu máme Techniku Administrativy, což je psaní na stroji. A proto nemám možnost vyprávět své spolusedící můj příběh ze včerejšího dne, je vždy první, kdo se to dozví. Když zazvoní na přestávku stěhujeme se do naší třídy. Padnu do lavice: ahoj martino. - čau kristýno, musím ti něco říct. - no povídej. Zajímá se. Včera, jak jsem říkala, že jedu pro peníze z brigády… - no co? - vrazila jsem do michala… - jakýho? - malátnýho. - to si děláš srandu!? - ne, nedělám byli jsme v kavárně, v kině a pak v gamezoně. hráli jsme stolní fotbal. - ty jo tak to je hustý. ty jsi do něj vrazila? cože? Dělá si ze mě srandu a směje se. to ještě není všechno, dnes jdeme na petřín a pak mu ukážu skyiho. mimochodem jak je to s tim plesem? - na sezení je za dvěstě čtyřicet a na stání za sto dvacet. víš co vem ho tam s sebou. - seš normální? vždyť tam budou hrát jeho písničky a bůh ví co si připravili čtvrťáci. - ne, vem ho bude legrace. - ještě to promyslím, zítra stejně jedu pro šaty. - nějak to nadhoď, dneska. - uvidíme jestli ho někdo pozná tak… - koho? Přidá se do rozhovoru Terka. včera jsem potkala malátnýho. - jo? - no, potkala spíš srazila. Řeknu a začnu se smát, jenže to už přichází učitelka na dějepis. můžete mi říct slečno martino, čemu se tak smějete, pobavte i nás ať se taky zasmějeme. - paní profesorko tady Kristýna mi vyprávěla nějaký vtip. - tak pro příště… - ano. Kývnu, ale mam co dělat abych se nesmála. Profesorka mě ještě párkrát za hodinu napomene a pak už zvoní na přestávku. no tak to je hustý. Řekne Terka o přestávce. Já mu to navrhnu, ale pochybuju. - uvidíme. Řekne Kristýna. koho tam vlastně bereš ty? - no mýho bejvalýho.- fakt jo? - nevím asi spolu zase chodíme, vyloženě nás to k sobě táhne. - to je mi jasný. - jo s klukama je to těžký. A zase zvoní to bych se na to… Dvě hodiny angličtiny mě fakt přivádějí do varu, myšlenkami jsem na jiné planetě, takže když se mě profesorka na něco zeptá nejsem schopná jí odpovědět. Utíká to tak pomalu už jen veřejná správa a občanská nauka. Potom co konečně skončí škola hrneme se všichni z ústavu ven. ahoj martino a užij si to. Zdraví mě Kristýna s Terezou. čau, dík. určitě si to užiju. Směju se a upaluju ke KFC.
Rozhlížím se, ale nikdo nikde, že bych přišla pozdě? Ne to ne….najednou mi někdo zaklepe na rameno. Prudce se otočím a vidím usmívajícího se Michala. čau. - ahoj, víš jak si mě vyděsil? - promiň. Usmívá se ironicky. hele, marti obědvala si něco. - ne. - tak to bys měla. - no ale… -žádný ale jdem do kfc. - tak jo… Rezignuju. Usedneme ke stolu s dvojitým menu na které jsem byla pozvána. Míšo, dnes musím jít dřív domů. musím jet do mělníka. - proč? - máme ples víš, asi za týden. a dnes jedu pro šaty, nechtěl bys jet se mnou? - na ten ples, nebo do toho mělníka? - obojí. - nevím jestli by to bylo vhodný znáš mě asi dva dny… - chtěla bych abys se mnou šel. Zkouším na něj smutný očka, i zamilovaný nosní dírky J a zdá se, že to funguje. jestli teda opravdu chceš a udělá ti to radost, tak začnu shánět oblek. - to si piš! Vrhám se mu do náruče. je to docela dobrý ne? - no jasně. - ježiši já se tak těším. - hele nechval dne před večerem… třeba se ti nebudu líbit. - ty? - jo já. - všem klukům, teda jestli tě mezi ně můžu počítat, to sluší v obleku a u tebe to platí dvojnásob. - když jinak nedáš já ti teda uvěřim. a v kolik jede bus do mělníka? - kolem šestý. - máš nějaký ty šaty vybraný? - ne, ale bude to sukně s korzetem. - aby ses neudusila. - nedělej si ze mě srandu. - dobře… to byla jen legrace. - vždyť já vím. Zvedáme se a vycházíme z KFC. Na Petřín je to pár kroků takže jdeme pěšky. Nahoru vyjedeme lanovkou, projdeme se po parku pod Petřínem a zabloudíme v zrcadlovém bludišti. Z Petřína jdeme pomalým krokem dolů a cestou se stavíme na zmrzlinu. Nic hezčího se mi během dvou dnů nestalo… uvažuji sama pro sebe. A tiše se usmívám, když zrovna nic nerozebíráme. Na Andělu čekáme tři minuty na metro a nastupujeme s davem. Jsme oba tiše a já si Michala prohlížím mám ho ráda. ,,Ne to nemůžeš, vždyť on je slavnej a ty?" Můj vnitřní hlas. Dlouho jsem ho neslyšela. Ale on je tak sladkej, jak to že ho nikdo nepozná? ,,protože nikdo není takovej blázen jako ty!" Aha dík za upřesnění. ,,Nech to prostě plavat." To ale nejde… ,,Všechno jde, na něj nemáš nárok" tak moment, kdo komu rozkazuje… Ticho… Ukončete výstup a nástup dveře se zavírají… příští stanice stodůlky. - martino. - co? - nestalo se něco? - ne jen jsem nad něčím přemýšlela. Vycházíme z metra a blížíme se k mému vchodu. Odemykám a ahoj. Zdraví mě kdosi. čau péťo! Péťa je můj soused, je fakt moc pěknej hraje fotbal za Kyje. A já jsem na fotbalisty ulítlá. Ještě kdysi, to jsme spolu chodili často ven, mi půjčil svůj dres a já v něm spala. Cítila jsem vůni jeho kůže a to přece stojí za to ne? Je mu jednadvacet let, je vysoký, hnědé oči, nazrzlé vlásky, pár pih v obličeji, jemné rysy … no prostě kluk na úrovni. Teda aspoň někdy. Teď už se tak často nevídáme, možná je to má chyba, ale to je ve hvězdách. Možná jel na zápas, jednou mě pozval abych se přišla podívat, protože jsem se mu posmívala. Přivolávám výtah, kupodivu je tady… S Michalem se namáčkneme do kabinky a já zmáčknu tlačítko s číslem pět. Výtah si zažil taky své ostatně jako každý z nás. Když vystupujeme z výtahu mrknu na vedlejší dveře a přečtu příjmení. Otvírám a ze dveří vybíhá Sky. ahoj mazlíku. Drbu Skyiho za ušima. tak tohle je Sky, skyi tohle je michal malátný, včera jsem ti o něm povídala. - ahoj sky. Směje se Michal a drbe mýho mazlíčka na hřbetě. Pozvu Michala dál, divím se že nikdo není doma. Tašku hodím pod stůl do peněženky uložím dva tisíce a peněženku nacpu do kapsy. Tak to je snad vše.
Vyrážíme ven, začalo sněžit. tak tomuhle říkám pravá zima. - to jo. Kývne Michal. Jdeme na metro a vystupujeme až na Nádraží Holešovice odkud jede přímý autobus do Mělníka. Do tohohle malého ,,městečka" to trvá asi půl hodiny. V autobuse jsem usnula a hlava mi dopadla na Michalovo rameno. Zdálo se mi, že mě chrání před veškerým zlem tohohle světa. Probudilo mě až jeho hlazení po tváři a šeptání abych se probudila, že už jsme tady. promiň mi to… Zčervenala jsem, to nic. tak pojď. Vystoupila jsem z busíku, vzala Michala za ruku a vedla ho směrem k obchůdku, kde sídlí mladá paní, která půjčovala mé mamince šaty na svatbu. dobrý den. - dobrý den vy budete asi Martina, viďte? - to jsem přesně já. - tak váš přítel ať se posadí a vy si pojťe vybrat šaty. - míšo tady máš židli. a chci slyšet tvůj názor jo? - no tak jo. Nic nenamítá a já ze sebe postupně svleču všechny svršky až už jsem jen ve spodním prádle. První šaty, které jsem zkoušela měly červený korzet a černou sukni. Druhé měly růžový korzet i sukni, další byly žluté, taky zelené jsem si zkoušela… ale pořád to nebylo ono. Otočím se na Michala a uvidím šaty… tmavě modré s titěrnými kapičkami, které se třpytily. to jsou ony… - co?… Ptá se udiveně Michal, paní se jen usměje a už je sundává dolů z věšáku. Na sebe je obléknu během pár vteřin a nemůžu mluvit jak se mi líbí. Moc ti to sluší marti. - taky si myslím. - už mám vybráno. Směji se, naposled se v nich zatočím a pohlédnu do zrcadla. Vrhám se Michalovi kolem krku, zřejmě mu to dělá dobře stejně jako mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama