,,Žibus 1. část"

12. listopadu 2006 v 22:08 | Heart Queen |  Příběhy

,,Žibus…"

Tak, tady mi to podepište. Usměje se mladá paní, která mi před chvilkou dávala těžce vydělané peníze. Úhledně se podškrábnu a mizím s dvěma tisíci v kapse. Vím, že peníze nejsou vše, ale… každý ví své. Pádím domů, cestou chci zajít na kafe a asi dopíšu ten nový příběh, uvidíme. Na Kobylisích nastoupím do prostředního vagónu, protože si nikdy na přestupu nejsem jistá. Ve vlaku moc lidí není. Posadím se a naproti si sedá stará paní a hledí na mně jako by věděla odkud jdu, dost mě to vyděsí takže se raději zaposlouchám do discmena s Chinaski a přemýšlím o mém příběhu… na Florenci přestupuji, musím nejprve vylézt z metra C a pak zase zalézt na trasu B. Je to zdlouhavé, normálně jezdím autobusem 177 na Vysočanskou a z ní rovnou domů, jenže dnes jel dřív autobus číslo 144 tak jsem jela tímhle. Sjíždím po eskalátorech dolů do proudu nezastavujících se lidí Chodících do práce a zase domů. Scházím do podzemky po schodech. Najednou mám pocit, že se mne někdo dotýká. hej! co to děláš! Nějaký mladý muž se na mne podívá, ale raděj se beze slova klidí z mého dohledu. Snad mi nic nevzal. Jsem otočená zády k davu valícímu se z obou vlaků, prudce se otočím a do někoho vrazím. Má kapuci a černé brýle. promiňte, moc mě to mrzí, nezlobte se nedával jsem pozor. Hledí na mne a já na něj. ne to je moje chyba, ale - zarazím se. Sundavám sluchátka od discmena: Ty, teda vy jste… nemůžu uvěřit svým očím, ale on mě zarazí: ne prosím buď ticho, nerad bych aby mne někdo… Kývnu a představím se: já jsem martina. Podávám mu ruku on jen kývne. Kapuci si natáhne více do čela a tiše promluví: pojď jdem odsud aspoň tě líp poznám. Popadám dech, protože nevěřím vlastním uším. Šineme si to Pražskými ulicemi na Václavském náměstí si sedneme do blízké kavárny. Trapné ticho mě dohání k šílenství. vás bych tady nečekala. Řeknu náhle. tykej mi prosim tě. já bych zase nečekal, že mě někdo pozná. Pousměje se, ale to už se blíží číšník. tak co to bude? Pohlédne na mě, chvíli zaváhám: jednu čokoládu prosím. Otočí se i na můj doprovod. a co si dá pán? Znělo to tak ironicky, takže mi cukají koutky, ale samozřejmě na sobě nedávám nic znát. Mě přineste jedno kafe s mlíkem. Odpoví a všimne si mého pohledu na číšníka. copak? líbí se ti? Směje se. ani náhodou. Sleduji co se děje za barem, jako by nic sleduji i toho trošku prostorově náročného číšníka. Opět se blíží k nám nese čokoládu a kafe. Zanechá účet a zase mizí z dohledu. co jsi poslouchala? Ukáže na sluchátka. Chinaski, můj svět mám ji moc ráda. Usrkne kafe: ty teda moc nemluvíš. Zamíchá kafe a vyndá lžičku. já jsem ukecaná až, až, jen nevím co ti mám říct.-cokoliv jsem normální.-jo já vim, ale trošku jsi mě zaskočil.-to nějak zvládnem, vidíš už je to lepší. Kam jsi vlastně šla?-no, původně do kina.-sama?- jo. s kým jiným?- no třeba s přítelem, nebo kamarádkama.- žádného přítele nemám a kamarádky ty šly s tím přítelem.- a na co jsi chtěla jít?- na snouborďáky.- no to bych MOŽNÁ mohl jít s tebou co ty na to?- proč ne to záleží na tobě. ale prej je to puberťáckej film. Ušklíbnu se, to nevadí aspoň se pokocháme a zasmějeme. jak jsi mě vlastně poznala?- tebe nepoznat by byla chyba, vlastně ani nevim. o tobě vim snad všchno co se dá takhle zjistit v naší společnosti, internetu, knížkách a bulvárním tisku. mám vaše cdčka, dvdčka fotky i obrázky…- tak to mě těší. teď jsi si u mě šplhla na oplátku za tebe zaplatím tu čokoládu. Směje se. Ani mě nenechá protestovat. nebudete mít teď někdy koncert? byla jsem na tom posledním v prosinci. stálo to fakt za to. měl ses vidět… směju se a pomalu kráčíme do metra. V metru se rozhlížím po lidech pár lidí nás sleduje, ale nikdo Michala nepoznává je mi to až k smíchu. Najednou si všimne mého zamyšleného pohledu: copak? stalo se něco?- ne jen nechápu, že tě nikdo nepoznal. Kroutím nechápavě hlavou. poznala jsi me ty, každý mě přece nezná a hlavně neposlouchá.- ale v televizi tě vidět museli aspoň jednou. víš kolikrát jsem snila o tom potkat tě?- tak se ti to splnilo.- jo jenže to nemělo být takhle, že tě srazím. Oba se tomu srdečně zasmějeme. Vystupujeme na Andělu. Lidi do mě vráží z tohoto důvodu se raději ukryji za Michala, který mi proráží cestu.
U kina koupíme lístky, jenže film začíná až za tři čtvrtě hodiny. co budem dělat?- to je fuk, cokoliv.- znáš to tady? -jako tady nebo prahu?- tady.- no jasně. Culím se. no a máš nějakej nápad? - no měla bych, ale není to levná záležitost.- jestli to bude sranda tak jdu do toho. - tak jdem. Táhnu ho do ,,Game zóny". Poprvé jsem vyhrála já, ale pak dvakrát za sebou zvítězil Michal. Učil mě řídit virtuální motocykl, ale neměl moc velký úspěch byl na tom stejně jako já. Hráli jsme i stolní fotbal. Užili jsme si spoustu legrace. vybrala jsi dobrý místo, ale už bychom měli jít. Mrkne na hodinky. hm, tak jdem. Usmívám se. V kině mluvíme o mém a jeho názoru na jejich písničky. nejraději mám MůJ SVĚT, MĚSÍC,drobná paralela, klára, jaxe a spousta dalších. - musím říct, že jsi opravdu znalec. - líbí se mi vaše texty, nejsou na jedno brdo a chápu je ve všech slova smyslech. - aha.- já totiž hudbou žiju. prostě se chci bavit. - to ti věřim, já jsem v tvém věku nebyl jinej. kolik ti vlastně je? - 18. tobě je 34 viď? - jo. - jsi rak… - pokračuj… - narodil jsi se 30. června 1970 v jičíně. - fakt? - vlastním jménem jsi novotný. - jsem v oslabení, to není fér! já o tobě nic nevim a ty o mě všechno… - moc toho nevim, třeba jakej jsi doopravdy. - jsem namyšlenej umělec z prahy. - to ti teda nevěřím.- hele už to začíná. Film začal a já přemýšlela jestli to byl osud nebo štěstí… tak tohle byla drobná paralela.
Vycházíme z kina a strašně se smějeme. nevěděla jsem, že je to tak prdlý, až je to pěkný. opravdu jsem se nasmála. - jo já taky… - michale já musím jít domů, nechce se mi už tě asi nikdy nepotkám. možná na koncertě. - když mi dáš číslo na mobil uvidíme se zase zítra, co ty na to? - to si děláš… no jasně, jestli budeš mít čas. - dobře, rád tě zas uvidím. ty asi chodíš do školy co? - jo. - tak já příjdu…, kam vlastně chodíš do školy? - Do drtinovky, je to na andělu. - tak já počkám před školou… - raděj ne to bys taky nemusel přežít. je tam moc holek. počkej u kfc jo tak kolem třičtvrtě na dvě tam dorazím? - no tak dobře dáš mi to číslo? - jo 732 540 239. jen až mi budeš psát, tak se podepiš. kam teď jedeš? - jedu tě doprovodit domu a pak za klukama. - jsi si jistý, že do toho našeho zapadákova chceš? - jasně. - riskuješ tím zdraví. Michal se jen usměje asi mi to nevěří. Vystupujeme na Stodůlkách, lidi si nás prohlíží. Pár jich pozdravím, protože je znám. máte tady pěknou krajinu. - jo? tak to je asi tak všechno. Směji se a nevím co říct. Doprovodí mě před barák. Postavím se na poslední schod a hledím na něj. doopravdy už musím jít už tak jdu pozdě. - počkej aspoň chvíli. - dobře, ale jen na chvilku. - co budem vlastně zítra dělat? - nevím co takhle jít na petřín? - no, to zní docela dobře. hele marti já už taky musím. - tak se měj pěkně a nezapoměň můžeš mi psát třeba celou noc. - tak se uvidíme čau. Mává mi na pozdrav a já postávám na posledním schodě a dívám se jak Michal mizí za rohem paneláku. Mám dobrou náladu znám slavného popového zpěváka Michala Malátného. Je to možný? Říkám si v duchu. Odemknu dveře od vchodu a zamířím k výtahu. Kabina přijíždí svým obvyklým ne moc rychlým tempem, vstoupím dovnitř zmáčknu tlačítko s číslem pět a přemýšlím o dnešním dni. Odemykám a už slyším svého pejsánka, jak škrábe na dveře. promiň miláčku, já na tebe zapoměla to jsem ale zlá panička. On jen zaňafá, vypadá tak sladce jako by mi říkal mám tě rád je to překrásný zlatý retríver jmenuje se Sky a je to chytrej kluk. Je mi trvale věrný a nikdy by mne nepodvedl. Beru vodítko a Skymu je jasné, že se někam jde. Procházka udělala divy provětrala jsem si hlavu. Zítra mě totiž čeká písemka z práva, máme dobrého učitele, ale učit bych se měla. ahoj mami. - čau. Ozve se z kuchyně. Sundávám Skyimu obojek. Mám super náladu a tak mi vše jde od ruky. Chystám si do školy a slyším zvonit mobil: Ahojky Marti, moc jsem si to dnes uzil, a to jen diky Tobe. Tesim se na zitra, nakonec to ze jsi me srazila je nejlepsi vec za dnesni den. J Uvidime se zitra cau Michal M. Úsměv mi na tváři vydržel dlouho chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatovala a odepsala: Ahoj Michale, me se dnesek taky moc a moc libil. Tva společnost je mi velmi prijemna. Zitra pisu pisemku z prava brr… jestli nam zbyde cas rada bych Ti nekoho predstavila hm? M. To se bude divit, směju se a mrknu na Skyiho, který se souhlasně olízne. No, proc ne. Aspon mi ukazes okoli svého bydliste. Krasne sny MM. Tak tohle mi zmrazilo úsměv na rtech, to jsem zase něco navrhla. No pokud chces riskovat sve zdravi, tak klidne. Varovala jsem Te. I Tobe krasne sny. Pozdravuj kapelku. M. Vypínám mobil a začínám se učit. Kolem jedenácté hodiny večer usínám s pocitem dobře prožitého dne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama